EN
DE
Ve slušné společnosti nebývá zvykem, abychom se o někom, kdo právě zesnul, vyjadřovali nevybíravým způsobem. Celkem se většinou uchýlíme k postoji, jímž mu přejeme klidný spánek na věčnosti. Ale pokud se jedná o člověka, jenž měl na svědomí smrt tisíců lidí, které nechal zavraždit pro jejich politický názor, tak musíme být nekompromisní. V tom případě je potřeba jeho zločiny přiblížit těm, kteří o nich nemají dostatečné informace. Stává se to velmi často, a zvláště v Česku, kde koluje na sociálních sítích spousty dezinformací. Právě takovým člověkem byl íránský prezident Ebrahim Raisi, který zahynul po pádu helikoptéry, když se vracel ze zahraniční návštěvy. Tamní opozice ho nazývá „řezníkem s Teheránu.“ A má věru proč. Jeho krvavá stopa je nesporná, jeho činy jsou důkazem toho, když hrstka náboženských fanatiků zotročí svůj národ. A právě proto vám chceme předložit několik šokujících faktů o jeho hrůzných činech, při nichž člověka mrazí.
Ale při nehodě zahynul i íranský ministr zahraničí Hossein Amir Abdollahian, jenž byl neméně zodpovědný za veškerá zvěrstva teokratického režimu. Oba se též punktovali s ruským diktátorem Putinem, a ten od nich získával neomezenou podporu pro válku proti Ukrajině, a proto z toho, co se stalo, nebude asi ruský prezident příliš potěšen, protože přišel o dva významné spojence. Ale Raisi z toho vyčnival hlavně kvůli drastickému potlačováni domáci opozice, ale i těch, kteři se režimu odmítali poddat.
Bývalí političtí vězni v Íránu, kteří žijí v emigraci a kteři se s Ebrahimem Raisim dřive setkali ve vězení tváří v tvář, hovoří o neskutečných zážitcích, které hraničí se samou podstatou lidskosti. Přicházel prý za vězni a žádal po nich loajalitu s režimem, a pokud odmítli, čekala je poprava. Při masakru v roce 1988, vydal tehdejší íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Ruholláh Chomejní formální fatwu (náboženský dekret), jenž nařizoval, aby všichni stoupenci protivládnich organizací byli popraveni, pokud nebudou činit pokání. Raisi byl tehdy zástupce generálního prokurátora, ale byl i součástí čtyřčlenné komise, která se později stala známou jako výbor smrti a která měla měla na svědomí fyzickou likvidaci až třiceti tisic lidí. Jejich těla byla pohozena do neoznačených individuálních a hromadných hrobů, roztroušených po celé zemi, takže mnoho rodin stále dodnes neví, kde jejich blízcí vlastně leží.
Očití světci vzpomínají, že byli ve vězení dotazováni na jejich politické přesvědčení, aby byli posléze roztříděni podle stupně jejich loajality k íránským vládcům. Často je bili a drželi ve sklepě, kde byla celá země pokrytá krví a zvratky ostatních vězňů. Dozorci jim bičovali nohy kovovými lanky tak dlouho, až byla jejich chodidla oteklá jako konve. Pak je přiměli běžet na zraněných nohách, a poté znovu pokračovali v mučení na rukou a zádech. Mnohym usekli ruce nebo jim tipali cigarety na kůži. Dávali jim elektrické šoky, drželi je celé dny bez spánku a ženy znásilňovali. Co k tomu víc dodat.
V našich evropských dějinách nemusíme chodit až tak daleko do minulosti. Tyto praktiky nám mohou v mnohém připomínat řádění bolševiků v bývalém Sovětském svazu, ale i v Česku, když se zde dostali po roce 1948 v moci. A tak bychom si mohli v této souvislosti položit otázku, jestli je na místě, když se nékdo raduje z toho, pokud ten druhý zemře, jak k tomu přistupovali odpůrci Raisiho, kteří jsou dnes přirozeně mimo Írán a kteří tak projevovali odpor k jeho osobě. Ať tak, či onak. K zemřelému patří klid. Ale vezmeme-li v potaz, že tento člověk měl na svědomí tisíce lidskych životů, pak se velmi hluboce zamýšlíme nad tím, zdali máne k takové osobě chovat respekt, anebo ji dokonce litovat. Ale nakonec, proč bychom nad tím měli přemýšlet. Možná, že mu to spočítají někde jinde, pokud něco takového vůbec existuje. Osud je záležitost pozemská, i když duskutabilní, ostatní je zahleno v mlhách.
J F Wanka, Salzburg
