EN
DE
Pomalu se rozednívalo. Spěchali jsme dlážděnou cestou k malému nádraží, abychom odtud odjeli, jak se ještě za totality říkávalo, na „čundr“. A za chvíli už jsme seděli v místní lokálce, která nás měla dopravit na sousední nádraží, odkud jezdily vlaky do všech stran, protože tudy vedly hlavní železniční tratě.
A tak jsme odtud vyrazili na cestu. Kytary a batohy na zádech, nastoupili jsme do vlaku. Za okny ubíhala okolní krajina, a i když jsme se trochu nudili, po chvíli jsme rozbalili kytary a zahráli si několik písní. V tu ránu zavládla v celém vlaku dobrá nálada. Cestující začali zpívat a i průvodčí, který přišel kontrolovat jízdenky, si s námi zazpíval. Navštívili jsme spoustu míst, kempů i hospod a všude nás vřele uvítali. Strávili jsme tehdy krásnou dovolenou, na kterou vzpomínáme dodnes. Byli jsme mladí, plní elánu a nic nás nedokázalo vyvést z míry, ani tehdejší totalitní režim. Hráli jsme, zpívali – a to byla naše zábava, kterou jsme si nenechali nikým vzít.
A právě v té době jsme si ani neuvědomovali, že country písně, které jsme tehdy hráli, měly většinou původ v Americe, kolébce této hudby, k níž postupem času vznikaly české texty. Nejinak tomu bylo i v případě Dolly Parton, která zemřela 25. srpna 2026 ve věku 80 let po krátkém boji s rakovinou; podle jejího zástupce zemřela obklopena svými blízkými ve Vanderbilt-Ingram Cancer Center v Nashvillu.
Dolly Parton byla ženou, která z country udělala světový fenomén. Byla jednou z těch vzácných osobností, jejichž život se postupně proměnil v americký mýtus. Z chudého venkovského prostředí se vyšplhala na vrchol country music, pronikla do popu i filmu, vybudovala vlastní podnikatelské impérium a nakonec se stala také symbolem štědrosti a naděje.
Dolly Rebecca Parton se narodila 19. ledna 1946 v Sevier County ve východním Tennessee do mimořádně početné a velmi chudé rodiny. Vyrůstala v horském prostředí Apalačských hor, které později zásadně ovlivnilo její hudbu i její představu o domově. Rodina neměla mnoho peněz, ale hudba byla všude kolem ní. Dolly začala zpívat už jako dítě a velmi brzy také psát vlastní písně. Právě vzpomínky na chudobu, rodinu, víru a život v horách se později staly jedním z hlavních zdrojů její tvorby.
Píseň „Coat of Many Colors“ například vypráví o dětském kabátě ušitém z různých látek. Z obyčejné vzpomínky vytvořila univerzální příběh o důstojnosti a lásce navzdory chudobě. První kroky v Nashvillu byly zásadní pro její budoucí kariéru. Už jako desetiletá vystupovala v rozhlase a televizi. V roce 1964, krátce po dokončení střední školy, odešla do Nashvillu – centra americké country music. Zlom přišel v roce 1967. Tehdy začala spolupracovat s country zpěvákem a moderátorem Porterem Wagonerem. Jeho televizní show jí poskytla obrovskou publicitu a pomohla z ní vytvořit známou zpěvačku.
Současně však Parton psala písně i pro jiné interprety. Ukázalo se, že její největší síla nespočívá jen v charakteristickém hlase, ale především ve schopnosti vyprávět příběhy několika jednoduchými a přesnými verši. Mezi její nejvýraznější skladby patřily zejména písně „Jolene“ a „I Will Always Love You.“ Sedmdesátá léta znamenala její definitivní osamostatnění. Jednou z nejdůležitějších písní tohoto období byla právě „I Will Always Love You“, kterou napsala v roce 1973 při odchodu z profesionálního partnerství s Wagonerem. Sama ji nahrála a stala se z ní velká country skladba.
O téměř dvě desetiletí později ji Whitney Houston nazpívala pro film The Bodyguard. Z písně se stal celosvětový megahit a jeden z nejznámějších popových singlů vůbec. Přitom její základ vytvořila Parton jako velmi osobní country baladu. Další zásadní skladbou byla „Jolene“ z roku 1973 – příběh ženy, která prosí krásnou sokyni, aby jí neodvedla muže. Dodnes patří k nejčastěji interpretovaným písním jejího repertoáru.
Na její kariéře bylo zajímavé to, že Parton se odmítla nechat uzavřít do jediné škatulky, čímž v mnoha případech překročila hranice country. V sedmdesátých a osmdesátých letech stále více pronikala do mainstreamu. Píseň „9 to 5“, titulní skladba stejnojmenné komedie z roku 1980, jí přinesla obrovský popový úspěch a nominaci na Oscara.
Následovala filmová kariéra. Objevila se mimo jiné ve filmech 9 to 5, The Best Little Whorehouse in Texas, Rhinestone a Steel Magnolias. Zpěvačka, kterou část hudebního průmyslu zpočátku vnímala jako regionální country hvězdu, se stala celonárodní kulturní ikonou.
Nedílnou součástí její kariéry byl i osobitý vzhled. Dolly Parton nikdy nepředstírala, že chce vypadat nenápadně. Velké vlasy, výrazné oblečení, vysoké podpatky, třpytivé kostýmy a charakteristický hlas se staly součástí jejího veřejného obrazu. Podstatné však je, že tento obraz sama kontrolovala. Její humor často spočíval v tom, že si ze svého vzhledu dělala legraci dříve, než to mohli udělat ostatní. Pod blyštivým zevnějškem se přitom skrývala velmi pragmatická podnikatelka a mimořádně schopná autorka. A uspět v neúprosném konkurenčním prostředí americké hudby nebylo zrovna snadné. Přesto se dostala na vrchol.
Jedním z nejvýraznějších důkazů jejího podnikatelského talentu je Dollywood v Tennessee. Parton se stala hlavní tváří a spolumajitelkou zábavního parku, který se postupně proměnil v jeden z nejvýznamnějších turistických magnetů regionu. Dollywood spojil zábavu s apalačskou kulturou a Parton s ním zůstala osobně spojena po celý život.
Její podnikatelský přístup byl charakteristický: nechtěla se pouze proslavit, ale vytvořit něco, co by dlouhodobě přinášelo práci a peníze jejímu rodnému regionu. Parton často zpívala o Tennessee, rodině a dětství. Její vztah k rodnému kraji však nebyl jen sentimentální. Dobře věděla, co znamená vyrůstat v chudobě. Právě proto se později zaměřila na vzdělávání a pomoc dětem.
Její nejvýznamnější filantropický projekt, Dolly Parton’s Imagination Library, začal v roce 1995 jako program, který dětem zdarma posílal knihy. Z místní iniciativy postupně vyrostl mezinárodní program, který během desetiletí distribuoval stovky milionů knih.
Její dobročinnost nebyla jen doplňkem kariéry. Stala se její druhou velkou životní rolí. Podporovala školy, zdravotnictví, výzkum a různé humanitární projekty. Během pandemie COVID-19 například věnovala peníze na výzkum vakcíny společnosti Moderna. Právě zde se naplno projevil fenomén, který bychom mohli nazvat „Dolly efektem“: její osobní popularita dokázala přitáhnout pozornost a peníze k projektům, které by jinak zůstaly mimo centrum veřejného zájmu.
V roce 1966 se Dolly Parton provdala za Carla Deana. Dean se záměrně držel mimo svět showbyznysu. Jejich manželství trvalo téměř šest desetiletí a bylo jedním z nejstálejších vztahů v americkém prostředí celebrit. Carl Dean zemřel v březnu 2025. Parton později mluvila o tom, jak těžké pro ni bylo pokračovat po jeho smrti. Přesto zůstávala pracovně aktivní a dál rozvíjela své hudební i podnikatelské projekty.
Ani v pokročilém věku se Parton nehodlala stát pouze nostalgickou ikonou country. V roce 2023 vydala album Rockstar, na němž se pustila do rockových písní a spolupracovala s řadou známých hudebníků. Album se stalo jejím nejvýše umístěným sólovým albem v kariéře. Byl to příznačný krok: místo aby se držela toho, co už uměla dokonale, rozhodla se znovu vstoupit na neznámé území.
Ještě v roce 2026 připravovala nové projekty. Plánovala otevření hotelu SongTeller v Nashvillu a muzea věnovaného svému životu. Připravoval se také broadwayský muzikál Dolly: A True Original Musical. Její zdravotní stav se však během roku zhoršoval. V srpnu musela některé veřejné aktivity omezit a krátce před smrtí už se objevovala především na dálku.
Co k tomu ještě dodat. Asi jen to, že Dolly Parton prodala po celém světě přes 100 milionů hudebních nosičů, přičemž se stala i úspěšnou podnikatelkou v hudebním průmyslu, což nebývá v této branži zdaleka samozřejmostí. Uspět v neúprosné konkurenci na americké i světové hudební scéně navíc nebylo vůbec jednoduché.
Ale i když Dolly fyzicky opustila tento svět, její písně budou přežívat dál. A možná i v příštím století, až se její písně objeví v hudebních databázích a hudební produkce se bude s postupujícím rozvojem umělé inteligence odehrávat ve stále virtuálnějším světě, si někdo znovu pustí její hlas. Možná někde úplně jinde, v jiném čase a za okolností, které si dnes ani nedokážeme představit.
A právě v tom je možná největší síla skutečné hudby. Technologie se mění, způsoby jejího šíření také, ale emoce, které dokáže vyvolat, zůstávají stejné. Dolly Parton dokázala zpívat o lásce, ztrátě, naději, samotě i obyčejném životě tak, že se v jejích písních dokázaly najít celé generace posluchačů. A pokud tomu tak bude i za dalších sto let, pak její příběh vlastně neskončil. Jen se bude dál vyprávět prostřednictvím písní, které budou vycházet z lidského citu. Kéž by tomu tak bylo.
Josef Machač
