EN
DE
Pokud jste měli pocit, že letošní únor je poněkud mrazivý, pohled na Blízký východ vás mohl rychle vyvést z omylu. Tamní politické klima totiž dosáhlo bodu varu. Zatímco my řešíme ještě povánoční diety, Donald Trump se na své síti Truth Social rozhodl rozehrát partii, u které i mistři světa v šachu raději skládají figury do krabice. A důvod? Jeho velkohubé výkřiky. Jednou něco prohlásí a podruhé to zase popře. V jeden den řekne, že něco učiní a druhý den jakoby zapomněl, co chtěl udělat. Někomu něco slíbí a svůj slib nesplní. Právě to se stalo v souvislosti s protivládními nepokoji v Íránu, při kterých tamní teokratický režim povraždil tisíce lidí. USA přijdou prý demonstrantům na pomoc, prohlašoval sebevědomě, ale potom opět couvnul. Všichni věděli, že takové rozhodnutí je velmi problematické vzhledem k mezinárodní bezpečnostní situaci a že si musí Spojené státy moc dobře rozmyslet, pokud k takovému krku přistoupí. Bylo by asi bývalo lepší, kdyby mlčel a všechno nejprve probral se svými poradci. I tak se ale dostal do role slabého vůdce, protože na Blízkém východě když něco řekneš, musíš to udělat, jinak tě pokládají za slabocha. A co se týče vojenských operací, platí toto pravidlo tím víc, když se jedná o světovou velmoc. Spojené státy teď prostě musí něco udělat, i kdyby nechtěly. Jinak autokratickým režimům narostou křídla a budou si dovolovat stále víc. Tady je vidět, co může napáchat jedno neuvážené prohlášení. To by si měli pamatovat i politici v České republice.
Prezident Trump má dar slova – nebo alespoň dar psát velkými písmeny tak, že to slyšíte i přes vypnutý monitor. Jeho armáda, o které referuje s nadšením majitele vítězného dostihového koně, se prý pohybuje s velkou silou a cílem. A tak stále není jasné, co se stane s Trumpovými plány, které počítaly s útokem na Irán. Zatím jsme svědky jen toho, že Amerika do této oblasti přesunula letadlovou loď USS Abraham Lincoln a několik torpédoborců s řízenými střelami, které lze použít k zahájení útoků z moře. Ale u amerického prezidenta člověk nikdy neví, jak se zachová. Mnohdy vymýšlí scénáře, které by mu mohl závidět i nejlepší scénárista z Hollywoodu.
Trumpova rétorika je jasná: moje flotila je větší než ta, co plula k Venezuele. Je to takový ten klasický souboj na pískovišti, jen s tím rozdílem, že ty bábovičky mají jaderný pohon a jejich cena se počítá v miliardách dolarů. Když prezident na palubě Air Force One prohlásil, že loňské bombardování íránských zařízení bude ve srovnání s tím, co přijde, vypadat jako „arašídový oříšek, nešlo jen o metaforu. Šlo o vzkaz, že diplomatické rukavičky byly nejen odloženy, ale pravděpodobně i spáleny v motoru stíhaček F-35. A vzápětí se dozvíme, že se rozhodl s íránskými autokraty jednat. Nepochopitelné!
A tak si shrnme, čeho vlastně americký prezident dosáhl. Odpůrci íránského totalitního režimu jsou nadále pronásledování a popravování. Tentokrát jen potichu, protože ajatoláhové mají pod palcem internet a sdělovací prostředky, a tak se nic nedostane ven. A konečně, Hlavní kápo režimu Chameneí se mu směje drze do očí, a navíc mu ještě vyhrožuje. Ale smích není zcela na místě, protože Íránský režim je na pokraji státního krachu. Rial je na dně a hněv tamních občanů vrcholí. Zatímco se na moři přesouvají šachové figurky z oceli, uvnitř Íránu se hroutí realita běžného dne. Pokud jste si někdy stěžovali na inflaci u nás, pohled na íránský riál, vám nabídne drsnou perspektivu. Kurz 1,6 milionu za dolar není ekonomická statistika, to je rozsudek smrti pro střední třídu. Když hodnota měny klesne z 32 000 na 1,6 milionu za deset let, přestanete počítat peníze a začnete je vážit na kila, nebo si s nimi zatopíte, abyste se zahřáli.
Tato ekonomická agonie není náhodná. Je to podhoubí pro hněv, který vyhnal lidi do ulic. Jenže v Teheránu se na protesty neodpovídá tiskovou konferencí, ale represí. Číslo 6. 373 mrtvých aktivistů je mrazivé. Je to statistika, která proměňuje politický spor v tragédii antických rozměrů. Trumpova hrozba silou v reakci na popravy demonstrantů tak dává jeho „Lincolnské flotile nový, morální rozměr, který však pro Teherán neznamená nic jiného než vyhlášení války. Odpověď z druhé strany na sebe nenechala dlouho čekat. Íránský ministr zahraničí Abbás Aragččí použil slovník, ze kterého naskakuje husí kůže. „Prsty na spoušti.“ To není jen fráze z akčního filmu. To je popis stavu, kdy stačí jedno špatné vyhodnocení radarového snímku nebo jeden nervózní kapitán, a arašídové oříšky se změní v globální požár.
Teherán slibuje okamžitou a důraznou reakci. Je to tanec na hraně propasti, kde hudbu hrají motory bombardérů. Trump sice doufá ve velkou dohodu a chce Írán přimět, aby se vzdal všeho jaderného, co kdy viděly učebnice fyziky. Ale metoda, kterou zvolil, připomíná snahu uhasit požár benzínem. A co nás čeká v pondělí? Žijeme v době, kdy se o osudu světa rozhoduje v příspěvcích o 280 znacích a při přeletech nad Perským zálivem. Čekají nás týdny, které nám připomenou, že mír není samozřejmost, ale křehká rovnováha mezi egem mocných a hladem utlačovaných. Trump chce dohodu, Írán chce přežít a lidé v ulicích chtějí svobodu. Problém je, že USS Abraham Lincoln nemá zpátečku a rial už nemá kam padat. Pokud Írán nepřijde k jednacímu stolu, jak varuje Washington, možná brzy nebude žádný stůl, u kterého by se dalo sedět. Zůstává jen otázka: Budou v příštích týdnech zprávy o mírových jednáních o něco blíže realitě, nebo budeme jen dál sledovat, jak se velkolepá letadlová loď přibližuje k pobřeží země, která už nemá co ztratit? Všechno se brzy dozvíme.
J. F. Wanka
