EN
DE
Tak jsem si vyslechl kázání pana Babiše. Varhany nezazněly, ale zato nechyběl potlesk poslanců jeho koalice, který se rozléhal sněmovnou, když dokázal. Chyběly tomu jen sepjaté ruce jeho poslanců a mešní víno. Ale v pracovní době víno? To přece ne. Nicméně poslanecká sněmovna zažila ještě jiný úkaz, vedle kterého i vládní sliby o dálnicích do každé vsi vypadají jako realistický plán. Při prezentaci ministrů o vyslovení důvěry vládě Andreje Babiše zvolila opozice novou taktiku: do jednacího sálu se její zástupci dostavili pozpátku. Pohled to byl věru fascinující. Zatímco premiér z řečniště tradičně vysvětloval, že všichni lžou a on jediný „maká, opoziční lavice se plnily pozpátku kráčejícími zákonodárci, kteří do sebe občas lehce naráželi pozadím. A proč tenhle „moonwalk v českém parlamentním podání? Vysvětlení jsou dvě.
To první je čistě praktické. Opozice po letech zjistila, že když se k vládě otočíte zády, její argumenty do vás narážejí s mnohem menší razanci. Navíc, pokud jdete pozpátku, vypadá to, že odcházíte, i když ve skutečnosti přicházíte. Je to dokonalá metafora pro českou politiku posledních let – všichni se tváří, že někam směřují, ale nikdo vlastně neví, jestli dopředu, nebo do šatny.
Druhý důvod je hluboce symbolický. Možná by si mohl postěžovat nejmenovaný poslanec s nárazníkem na saku: „Když nás premiér táhne o dvacet let zpátky do dob zaklekávání a agrofertizace státu, přizpůsobili jsme tomu způsob chůze. Je to evoluce naruby.“ A navíc, voličům bývalých vládních stran by mohla proběhnout hlavou myšlenka, že by poslanci opozice neměli štrádovat pozpátku jenom fyzicky, ale že proslovy, které teď pronášejí od sněmovního pultu, měli sunout směrem k veřejnosti už před volbami, aby upozorňovali na Babišovy excesy, které spáchal před lety, když vládl. Teď je to jenom házení perly sviním. Ouha, ouha, marná snahy touha. A co mají teď v puse, je už s křížkem po funuse
A jak to všechno dopadne? Vláda sice důvěru opět (ne)dostane, ale opozice vyhrála v disciplíně vizuální absurdity, ale prohrála ve slovních šarádách. Divák u televizní obrazovky tak může nabýt dojmu, že se nedívá na přímý přenos z Malé Strany, ale na nepodařený dokument o migraci raků v bahnitém rybníce. Ale současně si také uvědomí důvod, proč opoziční strany prohrály volby. Teď je už zbytečné brečet a dupat jako malé dítě. Teď už to nemá žádný efekt.
Jedinou vadou na kráse je fakt, že při odchodu ze sálu – kdy by poslanci ve svém zpětném chodu museli jít popředu, aby šli pozpátku ven – by se několik z nich mohlo srazit s cateringovým vozíkem. Ale co je pár sešlapaných chlebíčků proti stabilní vládě, která sice neví, kam jde, ale zato tam jde velmi sebevědomě. Takže příště se možná dočkáme i chůze po rukách. Uvidíme, jestli to pomůže rozpočtu, nebo aspoň sledovanosti kanálu ČT24.
A tak jsem se při sledování toho reje v poslanecké sněmovně dopracoval k následujícímu rozhodnutí: bodnout to malým epigramkem.
Sněmovní evergreen 2026
U pultíku zase stojí,
s gramatikou bojuje,
všechny pravdy světa spojí,
dokud sál aplauduje.
„Všeci kradnú, jenom já ne,
hřímá směrem k lavicím,
zase došlo na kampaně,
v sále to voní tradicí.
Nová vláda? Katastrofa!
(Ať je tamten nebo ten),
z grafů zbyla jenom strofa,
z dotací se splétá sen.
Hodinu nás stále baví,
zlosti v hlavě vřou,
hlavně, že je „všetko drahý
a on prý je záchranou.
Lojza Bodák
Náš týdeník může vycházet jen díky vaší finanční podpoře. Případné finanční dary prosíme zasílejte na číslo účtu 246279785/0300. Každý finanční dar potvrďte na email: pepik606@gmail.com
