EN
DE
Jako do bažiny se propadá sebevědomí Evropské unie. S nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu se vše rapidně změnilo. Zatímco Amerika míří podle jeho slibů k ještě větší prosperitě, ale i návratu do role světového lídra, což se jen tak mimochodem teprve ukáže, tak evropské země skomírají jako dohořívající svíce a nedovedou si dupnout, aby daly americkému prezidentovi patřičně najevo, že jsou též silným hráčem, který je schopen Spojeným státům konkurovat. To se může někomu zdát jako drsná konstatace, ale pokud sledujeme trochu podrobněji Trumpovo úřadování, tak musíme bohužel takové přirovnání potvrdit. Po celá léta se Evropa zabývala nesmyslnými nařízeními z hlediska zelené politiky, aby posléze zapomněla vyřešit svoji obranu. A to se ji teď nekompromisně vrátilo jako bumerang. Válka na Ukrajině stále trvá, a i když americký prezident ve svých předvolebních slibech téměř s jistotou prorokoval, že jí ukončí do čtyřiadvaceti hodin, tak ani tyto sliby se bohužel dodnes nevyplnily. A teď kope kolem sebe, protože se mu to zatím nedaří.
Ale prezident Trump nelení. Rozhovory Spojených států s Ruskem už sice začaly, ale z nich bylo nakonec možné vyčíst jen nepatrný optimismus. Jednání se zatím konají bez Ukrajiny, ale i bez Evropy, což se státům unie v žádném případě nelíbí. Nadále však zůstává tajemstvím, jak chce Donald Trump Putinovým choutkám udělat přítrž, a zároveň nepřístoupit na nepřijatelná ultimáta, která ruský diktátor i nadále pouští do okolního světa. Místo aby mu šlápl na krk, tak převzal jeho vidění světa. A to doslova.
V Mnichově skončila bezpečnostní konference, která se právě válkou na Ukrajině zabývala. Donald Trump nepřijel, ale poslal tam svého víceprezidenta J. D. Vence, jenž ve svém projevu Evropskou unii v mnoha ohledech zkritizoval, což potom zarezonovalo celou Evropou. Pokud se však na celou situaci podíváme reálně, tak musíme uznat, že některá jeho slova by mohla být pro evropské státy přinejmenším zdrojem inspirace, a to i v tom smyslu, že Amerika přestává být z velké části jejich spojencem a že si musí svojí obranu zajistit sami. A když to slyšíme, tak si zároveň pokládáme otázku: Má Evropa silného lídra, který by si před Trumpem dokázal bouchnout do stolu, a aby současně přinesl i novou vizi evropské politiky, čímž by amerického prezidenta uzemnil? Zatím ho bohužel nemá. A pokud to tak zůstane i nadále, tak bude americký prezident stále vykřikovat proputínské fráze. A člověk se ptá sám sebe, co se v tom jeho mozku vlastně děje?Uvědomuje si vůbec Donald Trump, co je v sázce? Uvědomuje si vůbec, že tu nejde jen o Ukrajinu, ale o přežití demokratických zřízení v globálním měřítku? Možná. I když republikánská administrativa tvrdí, že USA spojencem Evropy nadále zůstávají, přesto nás její některá prohlášení, ale i některé skutky o takovém přístupu příliš nepřesvědčují. Co Evropu čeká? Pokud se Trump s ruským prezidentem dohodne do té míry, že mu Ukrajinu předhodí jako psu kost, pak se pustí na velice tenký led, protože můžeme předpokládat, že se dříve nebo později dostane do politického tlaku jak ve své vlastní zemi, tak i v Evropě. Ale můžeme též předpokládat, že Rusko sleví ze svých požadavků jen těžko, a proto by musel Donald Trump v tom případě ruskému prezidentovi dále ustupovat, pokud by chtěl splnit svůj slib na ukončení války. Může to dopadnout tak, že se s Putinem skutečně dohodne bez Ukrajiny, ale že pak Evropu využije pouze jako příštípkáře? Podle všeho to k tomu spěje. Ale to ukáže až budoucnost.
Josef Machač
