EN
DE
Jako by se čas vůbec nezastavil, jako by se to stalo včera. Jako by se proudy světelných částic uhnízdily na jednom místě, a jakoby se nechtěly pohnout z místa a opustit reálný čas a prostor. Co se stává s našimi životy, co nám přináší vizi kráčet stále vpřed, splňovat si své sny, a pokud se nám to povede, měnit je v realitu, i když víme, že nás čas zde je vyměřen? Je to nesmírná touha člověka žít, projevit se ve svém slova smyslu, a ukázat sám sobě, ale i celku, že je tady a že je nedílnou součástí tohoto světa.
Jakoby ani neuplynula dlouhá dekáda let, když jsme si na náměstích našich měst vybojovávali svoje práva nezávisle žít. Kdy jsme tam ruku v ruce stáli zmrzlí na kost, abychom se dožadovali toho, co přísluší každému člověku. Právo na svojí identitu a oproštění se od cizích vlivů. A kdy jsme byli rozradostněni, a zároveň rozechvělí, zdali svých tužeb vůcec dosáhneme. Potily se nám příjemně ruce, nedočkavě jsme očekàvali, jestli se nám to povede. Byla to doba nervozity, byla to doba začínajících lásek, které v té době vznikaly, a později skončily. Ale jedna nám díky Bohu zůstala. Svobodná víra v naší zem, víra v budoucnost celého národa.
Rozloučili jsme se s člověkem, který se o naší svobodu nemálo zasloužil, s tim, který se v oněch listopadových dnech vynořil ze svobodného světa, aby pomohl našemu národu stavět se na vlastní nohy. Ať k němu nechoval někdo sympatie, ať ho někteří opjevovali, ať byli mnozí zdrženlivi, přesto nám přísluší se mu poklonit za to, co pro celý český národ vykonal. Žil, pracoval a pomáhal. Čest Vaší památce pane kníže Schwarzenbergu!
Jesef Machač
