Ruka poslancova

Zvedni ruku pro něco, o čem si myslíš, že je to správné. Zvedni ruku pro dobro národa, dej svůj hlas dobré věci, ale předem si rozmysli, co děláš, protože i dobrá věc se může obrátít ve špatnou. Sahneš-li do něčeho, o čem si myslíš něco jiného než ostatní, nedej se ovlivnit a jednej podle svého rozumu. Co se může stát? Leda to, že takové jednání ostatní odsoudí, ale ve svém nitru budeš mít klid. Když však jsi přesvědčen o tom, že svým hlasem posílíš vyšší věc, i když ostatní tvrdí, že to nemá cenu, že i když něco odhlasuješ, tak realita se poté nezmění, buď k tomu němý. Když zjistíš, že takový počín posílí odhodlání občanů něco změnit, jdi do toho, protože jeho blaho musí převládnout nad vším. To jsou slova, která by měl každý poslanec ctít nade vše. Lid ho zvolil, je povinen jednat v jeho zájmu.

Ač má seskupení lidí, kteří by měli hájit zájmy občanů v každé zemi v podstatě stejnou úlohu, zůstává však pravidlem, že by tuto instituci měla respektovat každá vláda, která vzejde z demokratických voleb. Těch se nám v minulosti bohužel dlouho nedostávalo, protože v naší zemi vládla komunistická diktatůra. Ta měla poslance jako kosmetickou úpravu toho, aby před světem ukazovala, jak i v jejich režimu funguje volební systém. Byla to lež, a všichni to věděli. A teď stejné divadlo předvádějí čeští komunisté, kteří měli být už dávno vymazáni z politické mapy. Přesto mají podporu některých našich spoluobčanů. Je to nepochopitelné, ale je to tak. Stále mlží, jestli zvednou ruku pro vládu nebo ne. Ať udělají cokoli, musí se jasně vyjádřit, protože tomu stejně neujdou. Když se zvednou ze židlí a odejdou, bude patrné, že ji stále podporují. Z toho se nevykroutí.

Když jsme chtéli v devadesátých letech, aby byla tato strana postavena mimo zákon, nestalo se tak. Dostali jsme odpověď, že by to nebylo v souladu s demokratickými zásadami. Vzhledem ke zlu, které jejich ideologie v minulosti napáchala, by to bylo logické, ale vláda lidu nám velí tuto věc přehlédnout. To se nám však vymstilo, protože se touto ignorancí dostaly v naší zemi staré struktury opět k moci.

Mnozí si pokládají otázku, co dosáhne opozice tím, že se pokusí ve čtvrtek svrhnout Babišovu vládu. Někteří tvrdí, že je to zbytečné, když je pár měsíců před volbami a sám Babiš si na tom vytvořil svojí propagandu. On ale potřebuje dovládnout, protože chce ukázat jak zvládl situaci spojenou s pandemií. Ví, že jeho skoro spolustraník z rozumu Zeman mu to umožní. Bojují oba o svou existenci. Na jednoho se připravuje trestní stíhání, tomu druhému sice vyprší v dohledné době mandát, ale počet babišovských poslanců mu vyhovuje, protože může prosazovat svoje zájmy. Už tím musí tito dva lidé nepochybně ztratit důvěru občanů.

Opatrnickÿ tvrdit, že hlasování o nedůvěře vládě přišlo v nepravou dobu, a tím nahrávat premiérovi a jeho bandě, je možné přinejmenším nazvat neúctou k národu jeko takovému, protože současná vláda selhala ve všem, co vykonala. Kdyby měla tu slušnost, požádala by o ní sama, protože musí přece vidět, že velká část voličů žádá změnu. Že hlasování o nedůvěře není nějakou cílenou destrukcí vůči politické scéně, že není nějakou schválností, což by si mohli myslet někteří občané, které Babiš podplácí svými dárečky z naších peněz, a jímž je třeba vysvětlit, že další oligarchovo vedení státu je špatnou cestou, která vede do pekel. Že tento počin je vůlí většiny, což je výsadou demokracie. Že je jen přirozeným prostředkem k vyjádření nespokojenosti lidí se současným stavem věcí veřejných.

Sebevědomí národa se buduje těžko. Ubírali nám ho za totality, ubírají nám ho dnes. Říci současné vládě jasné ne alespoň formálně, i když víme, že si prezident stejně prosadí svou, to je přesně ta cesta k jeho znovuzrození.

Josef Machač