EN
DE
Španělsko je krásná země. Kdo by někdy nezavítal na španělské pobřeží nebo na Kanárské ostrovy? Horší je to však v této zemi s politikou. Už třetí volební období tam vládne Pedro Sánchez a jeho socialistická strana (PSOE). Tak jako mnozí z nás mají nějakou zálibu či hobby, španělského premiéra baví držet se zuby nehty u moci. Akorát s tím rozdílem, že lidé svou zálibu provozují zdarma, ovšem pan Sánchez dostává za svou funkci tučný plat.
Na první pohled by se mohlo zdát, že je obratným politikem, protože vždycky vládní většinu nějak složí, ať to stojí cokoliv. Obvykle se spojuje s politickými subjekty, s nimiž má jeho strana ideově pramálo společného. Zářným příkladem jsou poslední volby v červenci 2023. Tehdy neměla žádná strana dost poslanců k samostatnému sestavení vlády, a proto PSOE Pedra Sáncheze potřebovala hlasy katalánských separatistických stran ERC a především Junts. Jejich podpora však byla podmíněna ústupky, z nichž nejvýznamnější byl zákon o amnestii pro osoby stíhané v souvislosti s katalánským pokusem o nezávislost z roku 2017.
Dobře si na to pamatuji. Byl to tenkrát vrchol neschopnosti premiéra Sáncheze řešit národnostní třenice v Katalánsku. Dobře si vzpomínám i na to, když Carles Puigdemont musel dobrovolně opustit Španělsko, aby unikl zatčení a stíhání ze strany španělských úřadů po nelegálním referendu o nezávislosti Katalánska. Všichni se tomu smáli, protože to byla politická fraška k pohledání. A jak se dnes zdá, jeho politické přešlapy zdaleka nejsou u konce. Tentokrát je to migrační krize.
Španělsko se stalo v posledních letech jednou z hlavních vstupních bran migrace do Evropské unie. Zvlášť citlivá je situace na Kanárských ostrovech, v Ceutě a Melille. Aktuální krize v Ceutě v srpnu 2026, kdy přes hranici z Maroka pronikly desítky tisíc lidí, znovu otevřela otázku, zda španělská vláda vedená socialistou Pedrem Sánchezem migraci zvládá, nebo zda svým přístupem její rizika naopak zvyšuje.
Jeho vláda sice na jedné straně dlouhodobě prosazuje kontrolu hranic, ale na druhé straně legální migraci přímo podporuje. V některých případech legalizuje pobyt lidí, kteří už ve Španělsku žijí. A proč to Sánchezova vláda vlastně dělá? Když jsem se nad tím hlouběji zamyslel, prolétla mi hlavou myšlenka, že všechno, co v otázce migrace španělský premiér dělá, má souvislost s jeho neochvějnou chtivostí držet se co nejdéle u moci. Ačkoliv si to málokdo uvědomí, jeho navenek přívětivé chování k migrantům má podle této úvahy jediný cíl: zajistit si z jejich řad hlasy, které mu znovu umožní zasednout do premiérského křesla.
Podívejme se tedy na to, jak španělský premiér a jeho vláda prodávají svoje kroky veřejnosti. Nová imigrační regulace vstoupila v účinnost v květnu 2025 a vláda ji výslovně zdůvodňuje potřebami pracovního trhu a demografickým vývojem země. Po jejím zavedení výrazně vzrostl počet žádostí o pobyt, což zapříčinilo, že někteří migranti se buď usadili ve Španělsku nastálo, nebo odešli dál do států Evropské unie. A to už je pro Evropu vážný problém.
Ještě výraznější je rozsah legalizačních mechanismů. Podle španělského Permanent Immigration Observatory bylo během roku 2025 uděleno 221 802 pobytových oprávnění na základě různých forem tzv. arraigo, tedy legalizace pobytu na základě sociálních, pracovních či rodinných vazeb. Vláda zároveň v roce 2026 představila nový integrační a občanský plán s rozpočtem 500 milionů eur.
Ale velký podíl na pohybu nelegálních migrantů do Evropy mají i různé neziskové a humanitární organizace, které nedbají výzev, aby svoji činnost v této oblasti omezily, ale navzdory tomu ji ještě rozšiřují. V této souvislosti nás mohou napadat různé černé myšlenky, jestli nejsou finančně spojeny s nelegálními zločineckými organizacemi, které na migraci a neštěstí lidí tvrdě vydělávají. I na ty je třeba tvrdě šlápnout, a pokud se takové něco prokáže, je potřeba jim uložit příkladné tresty. Migrační trasy jsou totiž ovlivňovány především válkami, chudobou a politickou situací v Africe.
Činnost těchto převaděčských gangů je ovlivněna chováním tranzitních států, zejména Maroka. A tady se nabízí myšlenka, jestli právě tato země nebyla na hranicích k migrantům více tolerantní z toho důvodu, že španělský premiér Pedro Sánchez při návštěvě Alžíru 20. července oznámil politickou dohodu o zvýšení dovozu alžírského zemního plynu a obnovení užší spolupráce mezi oběma zeměmi. Právě tato dohoda mohla být příčinou nastalé krize, protože je všeobecně známo, že marocko-alžírské vztahy nejsou zrovna na dobré úrovni.
Události v Ceutě ostatně ukazují, jak významnou roli může hrát právě jednání země na druhé straně hranice. Tvrdit proto, že každého migranta, který se vydá na cestu do Španělska, přivedla Sánchezova politika, by bylo stejně zavádějící jako tvrdit, že španělská vláda nemá s vývojem situace vůbec nic společného. Pravda je někde uprostřed. Ale na druhou stranu si myslím, že větší část toho pomyslného migračního koláče má na svědomí právě španělský levicový premiér. Protože v jeho nitru stále dřímá myšlenka, že každý migrant, který se jeho přičiněním usadí ve Španělsku, mu posléze z vděčnosti hodí volební hlas.
Problém je však někde jinde. Sánchezova politika vytváří poměrně silný rozdíl mezi přístupem k legální a nelegální migraci. Španělsko potřebuje pracovní sílu a rychle stárne, což je legitimní důvod pro řízenou imigraci. Pokud ale stát současně vysílá signál, že po příchodu lze relativně snadno získat právní status, pracovní povolení či legalizaci, může tím vznikat dojem, že jednání španělského premiéra je opravdu ovlivňováno jeho politickými cíli, nikoliv však zájmy Španělska a celé Evropy.
Ať na to pohlížíme tak či onak, musíme zákonitě dojít k názoru, že Sánchez nese značnou politickou odpovědnost za podobu migračního systému, nikoli však za samotnou existenci migrační krize. Jeho podíl lze hodnotit jako vysoký v otázce pravidel, integrace, legalizace a rozdělování migrantů mezi regiony. Mnohem menší je jeho přímá odpovědnost za to, že se lidé rozhodnou opustit Afriku a vydat se přes moře nebo hranici do Španělska.
Právě zde by měla být kritika vlády přesnější. Není třeba tvrdit, že Sánchez „pozval miliony migrantů“, pokud pro takové tvrzení neexistují důkazy. Silnější argument zní: Sánchez vědomě zvolil model, který považuje migraci za ekonomickou a demografickou příležitost, a tím přijal i rizika, která z tohoto modelu plynou. Pokud se ukáže, že kapacita obcí, škol, zdravotnictví, bydlení nebo azylového systému těmto tokům nestačí, odpovědnost za nápravu už skutečně leží především na jeho vládě.
Španělská zkušenost tak není jednoduchým příběhem o otevřených hranicích. Je to spor o to, zda má evropská země aktivně využívat migraci k řešení demografického a pracovního problému, nebo zda má nejprve výrazně zpřísnit kontrolu hranic a teprve potom rozhodovat, koho a za jakých podmínek přijme. Sánchez si zvolil první variantu. Za její důsledky odpovědnost má. Za každý migrační člun, každou krizi v Ceutě či každý příliv lidí z Afriky však odpovědnost nést nemůže.
Josef Machač
