EN
DE
Pro Česko to nebylo nic příjemného. Na summit NATO, který se konal 7. a 8. července, odjížděl premiér Andrej Babiš s očekáváním, že bude muset prezidentu Donaldu Trumpovi vysvětlovat, proč Česká republika stále neplní svůj závazek v oblasti obranných výdajů. K červené kšiltovce sice nesáhl, přesto se podle některých pozorovatelů snažil americkému prezidentovi zavděčit. S úsměvem se ho údajně ptal, jak se má jeho rodina, zřejmě ve snaze odlehčit atmosféru a zmírnit Trumpovu nespokojenost s financováním české obrany.
Na první pohled se tak vše odehrálo obvyklým diplomatickým způsobem. Jenže skutečně tomu tak bylo pouze na první pohled. Pozornější pozorovatel mohl zaznamenat i méně nápadné signály.
Premiér Babiš jistě není natolik politicky nezkušený, aby si myslel, že podobné věci zůstanou bez povšimnutí. Za dlouhá léta v politice dobře ví, že při bilaterálních jednáních bývají skutečné emoce politiků často skryté za zdvořilými úsměvy. Přesto lze z řeči těla nebo drobných gest někdy vyčíst vzájemné sympatie či naopak odstup.
V případě premiéra Babiše mohl vnímavý divák nabýt dojmu, že se mu Donald Trump příliš nevěnoval. Několikrát se mu nepodíval přímo do očí a při podávání ruky působil dojmem, jako by chtěl pokračovat dál bez většího zájmu o delší kontakt. Celá situace působila poněkud rozpačitě, jako by tím chtěl naznačit: nejprve splňte své závazky, a teprve potom budou naše vztahy bez problémů.
K jakým závěrům vlastně letošní summit NATO dospěl? Lze jej hodnotit jako praktický a zaměřený na konkrétní realizaci, nikoliv jako přelomový z hlediska politických deklarací. Hlavním tématem již nebylo, zda mají spojenci více investovat do obrany, ale jak co nejrychleji proměnit slíbené finanční prostředky ve skutečné vojenské schopnosti.
Přestože panovaly obavy, že americký prezident změní svůj postoj k alianci, summit znovu jednoznačně potvrdil platnost článku 5 Severoatlantické smlouvy – tedy zásady, že útok proti jednomu členskému státu je útokem proti celé alianci. Tím byly vyvráceny spekulace kremelských propagandistů o údajném rozpadu NATO. V Kremlu tak zřejmě nebyl důvod k oslavám. Stejně důležité bylo i opětovné potvrzení pokračující podpory Ukrajině.
Premiér Babiš ovšem není jediným českým politikem, který nese odpovědnost za dlouhodobě nízké výdaje na obranu. Se stejným problémem se potýkaly i předchozí vlády. Rozdíl spočíval v tom, že tehdejší geopolitická situace byla podstatně klidnější, a proto se neplnění aliančních závazků neposuzovalo tak přísně. To se však zpětně ukazuje jako chyba. Vladimir Putin tehdy působil na první pohled vstřícně, zatímco ve skutečnosti postupně připravoval půdu pro svou imperiální politiku. Tento vývoj tehdy podcenila řada evropských politiků, včetně bývalé německé kancléřky Angely Merkelové.
Na summitu mohla být patrná i ne zcela harmonická spolupráce mezi členy české delegace, poznamenaná dlouhodobými spory mezi vládou Andreje Babiše a prezidentem Petrem Pavlem. Ani tyto domácí politické konflikty rozhodně nepřispívají k dobrému obrazu České republiky mezi spojenci.
Určitým překvapením pro některé členské státy bylo také rozhodnutí české vlády nepřipojit se k finančnímu příspěvku na balík pomoci Ukrajině ve výši 70 miliard eur. Česká republika tím sice nijak neporušila své závazky vůči NATO, protože podobné příspěvky nejsou povinné, z politického hlediska však může vzniknout dojem, že se v této otázce od části spojenců odlišuje.
Nejdůležitějším přínosem summitu pro Českou republiku jsou především posílené bezpečnostní záruky a nové příležitosti pro domácí obranný průmysl. To by si měl uvědomovat i premiér Babiš a pokračovat v prosazování prozápadní orientace České republiky. Tu sice slovně podporuje, avšak jeho postoje se občas rozcházejí s názory některých koaličních partnerů, především SPD Tomia Okamury, která dlouhodobě zastává k NATO i k podpoře Ukrajiny mnohem kritičtější postoj. Vzhledem ke svému postavení ve vládní koalici však nemá dostatečný vliv na prosazení těchto představ.
Prozápadní směřování České republiky tak zůstává jedním z nejvýznamnějších pilířů současné zahraniční a bezpečnostní politiky. A přestože lze současné vládě už teď v mnoha ohledech leccos vytknout, mohlo by být i hůře.
J. F. Wanka, Salzburg
ˇ
Diskuse
qJhguYjmydbIhsNYxGnWofMx
