EN
DEJsou to takové dvě rodné sestry, které pronásledují ruku v ruce osobnost člověka. Má-li někdo z něčeho dlouhodobě strach, přepadá ho úzkost. Když ten strach přetrvává a je-li ještě umělé přiživován, nevěstí to nic dobrého. Ukáže-li se, že řešení jeho zdroje není v dohledu, zákonitě se tyto dva pocity v člověku hromadí jako pára v uzavřeném prostoru, z něhož není úniku, a pokud se z něj uvolní najednou, může taková osoba provádět věci, na které by za normálních okolností ani nepomyslela. Rozumí se samo sebou, že nemusí jít o žádné činy, které by odporovaly zákonům, ale zpravidla jedná zkratově a je laxní ke svému okolí. Říká si, že ať to dopadne jakkoli, ona už to nevytrhne, aby něco někde říkala nebo konala v prospěch celku.
Člověk se bojí ledačehos. Strach ze smrti tomu vévodí, i když to snad není ani jen význam toho slova, ale pokora před ní, ale i smíření se spíše s jejím zásahem do každodenní reality. Má obavy z mnoha proti ní podružnějších věcí. Z toho, aby do jeho života nepřišlo něco neočekávaného, co by mu způsobilo smutek, aby se jeho životní cesta neubírala nesnázemi a neúspěchy, aby žil tam, kde chce, aby jezdil tam, kam chce a aby se nikdo, ať je to kdokoliv, nepletl do jeho soukromí a nesnažil se pod jakoukoliv záminkou organizovat jeho životní plány a touhy, což neplodí ani tak strach, jako naštvanost, ale což po dlouhodobějším počínání některé autority vede až k letargii. Lhostejnosti k tomu, co se právě ve veřejném životě děje a nechuti něco změnit. Tento stav byl v dějinách, ale je i v dnešním světě rodným podhoubím k tomu, aby se s občanem zacházelo nešetrně, což mnohým skupinám dávalo a dává podmět k prosazování svých zájmů. Čím více strachu, tím více pokory. Čím více beznaděje, tím více klidu pro ty, kteří spřádají nekalé plány jak ještě více omezovat základní svobody člověka. Historická zkušenost protínající jak zlověstný blesk běh dějin.
Člověk však nesmí podlehnout. Musí si uvědomit, že na tomto světě žije proto, aby všechny tyto překážky překonával. Nesmí se nechat ovlivnit čímkoli, co by negativně ovlivňovalo jeho osobnost, co by hatilo jeho životní zájmy. Nejdůležitější na tom je však to, aby si hájil svou osobní svobodu. A pokud se mu ji bude snažit někdo vzít, musí zasadit její nové semínko, aby znovu vzklíčilo a vyrostlo v nedobytný strom. Nedbat tlachání některých lidí, kteří tvrdí, že jejich jednání je v souladu s čímkoliv nebo s kýmkoliv, ale nejprve si ho dokonale ověřit, a pak si na něj vytvořit nezávislý názor. To je jeho právo, ale i povinnost k jeho vlastní osobě, protože jen tak se může proti strachu patřičně bránit.
Nesmíme však pominout ani to, když někdo tvrdí pod pláštíkem strachu, že bychom měli konat to nebo ono v zájmu celku, že bychom měli dávat cokoliv komukoliv, že takové konání nemusí být vždy se zájmy opravdu potřebných, že to mohou být jen čachry těch, kteří se chtějí na úkor takových skupin jen obohatit. Prověřujme, posuzujeme, piďme se po podstatě jakéhokoli problému. Dávejme do souvislosti věci a události, které nás tíží, abychom se uvolnili a žili dál svůj svobodný život. Právě teď k tomu dozrál ten pravý čas.
Josef Machač
