Život není pohádka

V dnešní době to jasně vidíme, co obnáší život v naší zemi, protože být jejím občanem, to lze pokládat spíše za horor, ve kterém se odehrávají ty nejčernější scény. Tak to vidí i většina občanů. Ale určitě si na něj někteří z nich nestěžují tak razantně, protože se o dění ve společnosti až tak moc nestarají. Jejich soukromí je zajímá víc, než cokoliv jiného, což je vcelku pochopitelné. Ale takový život nemusí být z pohledu prožívajícího zrovna špatný, protože se člověk pohybuje v teritoriu, kde je spokojený. Má svůj dům a zahradu, kde se stýká se svými blízkými, a proto v podstatě nic víc nepotřebuje. Možná by se tak nezavíral do své ulity, kdyby zaregistroval, že se v našem státě dějí nějaké změny. Ale stále nic nepřichází. Vláda hlas občanů přehlíží, dělá si co chce, ale v některých případech obchází i zákony, což vede k ještě větší skepsi. To pak lidí utvrzuje v názoru, že se nemá cenu do něčeho plést, prorože i kdyby se snažili sebevíc, stejně se nic nezmění.

To je však velký omyl, pokud si někdo myslí, že nemá cenu zasahovat do věcí veřejných. Takový přístup je přímo jeho povinností, protože on je právě ten, kdo zvolil politiky do vedoucích státních funkcí, a proto je za jejich činy spoluzodpovědný. Vedou-li stát špatně, je to známka toho, že i on špatně zvolil. Od devadesátých let, kdy byla svoboda občanů samozřejmostí, neuběhla tak dlouhá doba, abychom si stále více nevědomovali, že mnoho věcí se rapidně změnilo. Nástupem postkomunistických politických reprezentací se nespokojenost lidí do podhoubí národa zakořenila ještě hlouběji. Rozlézla se ve všech úrovních obyvatelstva a svírá nás jako dravé zvíře, když drží v pařátech svojí kořist, a ta není schopná se z nich vymanit. Nejsme však svíráni jen v pařátech domácí politické reprezentace, ale jsme napadání i zvenčí, protože právě ta hraje dvojí hru, aby se zavděčila voličům, ale i Evropské unii, protože odtamtud cítí peníze.

Náš stát, ale i vedení unie nás otravují stále víc a symbióza státní moci s občány už není na pořadu dne. Současné zřízení si myslí, že má právo na všechno, i na soukromý život občana, na jeho životní styl, ale za to mu nic neposkytuje. Místo toho, aby si ho vážila za to, že platí daně, že dodržuje zákony, ale vůbec i za to, že svou činností přináší celku hodnoty, ho stále více sekýruje a hází mu klacky pod nohy. Tolerance musí být na obou stranách, jinak to nemá smysl. A ta ze strany státu jednoznačně chybí. Není to pohádka, ve které všechno dopadá zpravidla dobře. V té naší to dopadne velmi špatně, pokud se včas nezvedneme a nezjednáme si pořádek.

Ale teď k tém opravdovým pohádkám. My mladý kluci před vojnou si pomatujeme právě tu, která se jmenovala Tři oříšky pro Popelku, v niž zahvězdila česká herečka Libuše Šafránková, která zemřela před několika dny a která stvárnila též nespočet jiných vynikajících filmových, divadelních a televizních rolí. To se psala sedmdesátá léta, a v té době snad nebylo jedinýho chlapa, kterej by se do ní nezamiloval. A ne jen do ní, ale i do toho filmu se skvělým scénářem a režijním vedením, ale i nezapomenutelnou hudbou. Žádné Vánoce se bez ní dodnes neobejdou. Štědrovečerní večeře, rozdávání dárků, venku mráz a sypající se smích, to je stále atmosféra, která se s ní úzce snoubí.

Ale co teď se sněhem, když je léto v plném proudu. Musíme si počkat, až opět začnou pkýskanice, až zas nastane čas, kdy se oddáme snění při atmosféře praskajícího dřeva v rozžhaveném krbu. Nebudou to jen jeho plameny, které nás uvedou do příjemné atmosféry, ale nastane i ten správný čas k tomu, abychom se zamysleli nad tím, co uděláme s naší zemí. Zodpovědnost zůstane na každém z nás, jakou cestu si zvolíme.

Josef Machač