Kdo bude hlídat toho, kdo hlídá pravdu?

Přicházejí chladné dny. Stojíš u okna, koukáš ven, ale vidíš jen šedou oblohu. Jako by i všechno pod ní dostalo tuto melancholickou náladu. A v tu chvíli ti probleskne hlavou myšlenka: odjet někam za sluncem, vyrazit tam, kde zima není. Nedá se nic dělat, musíš se s tím smířit a přestat snít. Říkáš si: je to prostě podzim a ten přichází každý rok.

Sychravé počasí ale nejenže kazí náladu, je také předzvěstí neradostného klimatu v české politice. V poslední době od politiků slyšíme samé hádky a vzájemné útoky, což u voličů budí nedůvěru. A jaký je nejnovější spor mezi vládou a opozicí? Zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Přestože vládní strany měly změnu financování veřejnoprávních médií ve svých předvolebních programech, s jejím projednáváním dlouho otálely. Teď však, po neúspěchu v komunálních a senátních volbách, bouchly do stolu a vzaly to zostra. Využily momentu překvapení, kdy to opozice nečekala, a v brzkých ranních hodinách odhlasovaly zařazení připravovaného zákona do prvního čtení ve sněmovně. Zda bylo jejich jednání správné, či nikoli, rozebírat nebudeme, protože se o tom už hodně mluvilo. Zamysleme se raději nad tím, jak měl celý proces začít a jak se o něm mělo předem diskutovat.

Sněmovní opozice tvrdí, že zrušením poplatků a převedením jejich financování na stát bude narušena nestrannost těchto médií. Politici, kteří se po volbách dostanou do vrcholných státních funkcí, by totiž mohli ovlivňovat jejich obsah. Podívejme se proto, jak je koncipována britská BBC, která se mnohdy uvádí jako vzor veřejnoprávnosti.

BBC je nezávislá veřejnoprávní korporace, která funguje na základě královské charty (Royal Charter) a doprovodné dohody s vládou (Framework Agreement).

Nejvyšším orgánem je správní rada (Board). Tvoří ji předseda, nevýkonní členové (včetně zástupců čtyř národů: Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska) a členové výkonní. Rada odpovídá za strategii, plnění poslání a hospodaření.

Generální ředitel (Director-General) je zároveň šéfredaktorem a vede výkonný tým, který řídí každodenní chod. Ofcom je externí regulátor, který od roku 2017 dohlíží na plnění závazků BBC, na nestrannost a na standardy obsahu. Tuto roli dříve plnil vnitřní orgán BBC Trust.

BBC se člení na divize: televize, rádio, zpravodajství (BBC News), online a iPlayer, regionální služby a World Service. Komerční část tvoří dceřiné společnosti (BBC Studios, BBC Studioworks), které vydělávají prodejem pořadů a zisk vracejí BBC.

Financování plyne hlavně z televizního poplatku (licence fee), který stanovuje vláda, a z komerčních příjmů. World Service dříve financovalo ministerstvo zahraničí, dnes je z velké části hrazena z poplatku.

Co a jak má BBC vysílat? Neurčuje to jediný zákon, ale kombinace několika dokumentů: Královská charta (platná od roku 2017 do konce roku 2027) vymezuje poslání (mission) a pět veřejných cílů (public purposes): poskytovat nestranné zpravodajství a informace, podporovat vzdělávání, vytvářet kreativní a původní obsah, odrážet, reprezentovat a sloužit různým komunitám Spojeného království a šířit jeho kulturu ve světě.

Framework Agreement upřesňuje, jak má BBC poslání naplňovat, včetně požadavků na rozmanitost, regionální produkci a nezávislé producenty.

Communications Act 2003 a Broadcasting Acts stanovují zákonný rámec pro vysílání a pravomoci Ofcomu. Broadcasting Code Ofcomu určuje standardy obsahu (nestrannost, přesnost, ochrana mladistvých, ochrana před škodlivým obsahem).

Operating Licence od Ofcomu stanovuje konkrétní kvóty a závazky, například podíl původní tvorby, regionální produkce nebo objem zpravodajství. Editorial Guidelines jsou vnitřní pravidla BBC o nestrannosti, přesnosti, nezávislosti a férovosti.

Vidíme tedy, jak je britská BBC pojištěna jednotlivými zákony a o jak složitou strukturu se vlastně jedná. Současná vláda by přitom chtěla celou věc smést ze stolu ve 4:36 ráno, aniž by se předtím odehrála jakákoli diskuse. Pan Babiš sice tvrdí, že k diskusi ve výborech dojde, ale příliš tomu věřit nelze, protože politici své nápady málokdy pohřbívají v zapomnění. Člověku to může být až k smíchu. Ani opozice se však nechová o nic lépe: prská, syčí a nebere si servítky, když na vládu sesílá hromy a blesky.

Obě strany se ale nevyhnou tomu, že tak složitý zákon, jakým má být ten o změně financování veřejnoprávních médií, musí projít širokou debatou napříč politickým spektrem, jak je tomu v evropských zemích, kde tato média financuje stát.

Lidé si prostě přejí mít kontrolu nad penězi, které Českému rozhlasu a České televizi posílají. Aby se nestalo například to, že Český rozhlas bude provozovat stanice, které neprosperují, a že Česká televize bude hostit tvůrce slabých seriálů. Ti se pak z obavy z možného neúspěchu neodváží realizovat své projekty v komerční sféře a dají přednost teplému místečku ve veřejnoprávním médiu, místo aby šli s kůží na trh jako podnikatelé v jiných oborech. I filmový průmysl je totiž podnikání, ať se to někomu líbí, či nikoli. A aby Česká televize na veřejných webech nezačerňovala důležité údaje ve smlouvách, například honoráře, které umělci dostávají.

Na druhou stranu nelze schvalovat ani to, jak věc řeší současná vláda. Prosazovat silou zákon, který byl navíc při svém vzniku na ministerstvu kultury předmětem nesčetných zmatků, je prostě nepřijatelné, už jen proto, že jeho konečná podoba by měla být zárukou svobodného šíření informací směrem k občanům.

Neškodilo by ani oživit mediální zákon, který prý leží ve sněmovně a který by Nejvyššímu kontrolnímu úřadu umožnil provádět audit hospodaření s penězi v Českém rozhlase i v České televizi.

Vše ale záleží především na politicích. Ti by neměli mařit čas zbytečnými hádkami a měli by tuto problematiku podrobit veřejné diskusi, na níž by se podíleli odborníci z celé mediální sféry. Uvidíme, zda pan Babiš dodrží svůj slib a zda po prvním čtení zákona k takové diskusi vůbec dojde. Mělo by, protože svobodný přísun informací je to nejcennější, co jsme po letech totality v roce 1989 získali. Proto by měl zvítězit zdravý rozum, nikoli emoce, které stejně nic nevyřeší.

A co říci závěrem? Podzim přichází každý rok a s ním i šedé dny, na které nemáme vliv. Svobodná média ale šedivá být nesmějí. Pokud je dnes necháme zmizet v rukou politiků ve 4:36 ráno, nikdo nám je už nevrátí, ani kdyby za oknem svítilo sebekrásnější slunce. Stejně důležité však je veřejnoprávní média hlídat i v tom smyslu, aby peníze, které dostávají od občanů, neutrácela za nicneříkající pořady, seriály a filmy, což je sice méně důležité než jejich nezávislost, ale i tak to stojí za pozornost. I tady se však musíme ptát: kdo bude hlídat toho, kdo hlídá pravdu?

J. F. Wanka