EN
DE
Byl den jako každý jiný, a přece se dělo něco neobvyklého. Lidé v tehdejším Československu čekali na druhé svobodné volby po dlouhých letech totality. Označení „parlamentní“ možná není úplně přesné, protože se tehdy volilo do České národní rady a do obou komor Federálního shromáždění, tedy Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Tyto instituce se však později staly inspirací pro vznik dnešního parlamentu. Pamatuji si to jako dnes. Kdyby se mě někdo zeptal, jaké bylo počasí před více než třiceti lety, nedokázal bych mu odpovědět. Tento den si ale pamatuji naprosto přesně. Byl pátek 5. června 1992. Malé městečko v Podkrkonoší žilo v radostné náladě. Lidé korzovali po malém náměstí a bavili se o tom, kdo bude volit kterou stranu.
I můj otec, který po celá léta totality kritizoval komunisty, kde mohl, za což naše rodina krutě zaplatila, se chystal do nedaleké školy k volbám. Svůj hlas dal tehdejší ODS vedené panem Klausem. Právě on byl jeho člověk. Věřil, že ódéeska pod jeho vedením uvede věci do pohybu. Přestože ji provázely různé proměny a někdy i potíže, na mnoho let se stala silnou stranou. A co dnes? Zatímco v minulosti dosahovala mnohdy 30 i více procent, v posledních letech se pohybuje mezi 11 a 15 %. Je to smutná prognóza, zvláště pro voliče, kteří ji vždy považovali za srdcovou stranu. Proč tomu tak je? Zamysleme se nad tím hlouběji.
Někdo by možná řekl, že je to chybou vedoucích představitelů, kteří se ve vedení strany od devadesátých let postupně střídali. A opravdu to tak někdy vypadalo, protože se často dopouštěli hrubých chyb, když správně nevystihli tehdejší politickou situaci, což se odráželo v preferencích. Podobné situace se ale stávají i v jiných stranách, a proto nelze jednoznačně tvrdit, že vinu nesou jen stranické špičky. U nás i v celé Evropě totiž už delší dobu dochází k viditelnému příklonu k levici a k nezávislým kandidátům. Ostatně jsme to viděli i v nedávných komunálních volbách. Ale nikdo si neuvědomuje, že nezávislí kandidáti jsou vlastně tí závislí, protože ač jsou pod přikrývkou nezávislosti, vždycky prosazují ideologii určitých politických zájmů. A to si bohužel lidé pod vlivem stran “nezávislníků” neuvědomili. A to je i důvod toho, proč je v poslední době velmi patrné, že voliče přestaly zajímat značky politických stran. Rozhodující jsou především tváře politiků, ať patří k jakékoli straně. Vítězí silní charismatičtí lídři, kteří umějí lidem program své strany patřičně prodat. Ať si o tom kdo myslí cokoli, realita je jasná a zřejmě tomu tak bude i v budoucnosti.
Od devadesátých let se leccos změnilo. Už poměrně dlouho hraje v politice hlavní roli marketing. Jde to ruku v ruce s rozmachem sociálních sítí, které mají téměř rozhodující vliv na náladu voličů. Kdo na nich dokáže své vize patřičně prodat, vítězí. Proto je rozhodující to, co politikům nalajnují jejich političtí marketéři, a ne to, co by chtěli voličům sdělit vlastním rozumem. Nabízí se otázka, zda je to ku prospěchu věci. Marketéři, kteří uplatňují zavedené postupy vycházející ze sociologických průzkumů, a navíc i rozpitvávají psychologii voličů, totiž nemohou v pravém slova smyslu pochopit, co by politici pro své voliče opravdu chtěli udělat. Nedoutná v politicích poctivá myšlenka skutečně sloužit a vymýšlet pro města a vesnice napříč naší zemí projekty, které budou prospěšné všem lidem, nezávisle na školitelích v bílých košilích a černých kravatách? Těch, kteří tak či tak nevědí nic o tom, co se děje v lidských duších. Ech, kéž bychom to věděli i my.
A tak se rozlučme s nálepkami, značkami a hloupými nápisy na všech sloupech a smiřme se s tím, že do popředí zájmu se dostanou jen silné osobnosti se silnými vizemi a programy, které budou sloužit občanům. Že udělají to, co přinese lidem blahobyt. Že kňouralové a nicneříkající lidé se nebudou zabývat nicneříkajícími tématy. Že si pak lidé řeknou jako 5. června 1992: budeme volit toho, kdo naši zemi změní, kdo nebude hledět na vlastní prospěch, kdo nebude fňukat a kdo pro naši zemi udělá něco výjimečného. A jsou tu takoví lidé? To je otázka pro další volby.
Josef Machač
